texty
|
Alva Hajn se díky svému působení v Pardubicích na první pohled jeví jako autor bez významných kontaktů a paralel. Jen málokdy je sledovatelná jeho následnost, souvislost s českými autory známějšími. Při podrobném studiu mimořádně rozsáhlé umělecké pozůstalosti však někdy zazní paralela a nečekaná analogie s autory, kteří se stejnými problémy v malbě nebo v jejím přehodnocování zabývali v jiných časových a místních souvislostech. Alva Hajn své dílo zakončil v 80. letech řadami objektů a jeho barevnost se zúžila na černou a bílou, popřípadě vymizela ve prospěch přírodního materiálu. Od padesátých do sedmdesátých let v téměř dokonalé klauzuře však vzniklo početné, formátově často rozsáhlé a především v barvě mnohdy jásavé malířské dílo, které se vymyká obvyklé představě o "neoficiálním umění", případně jeho obrazné i doslovné pozici "šedé zóny". Je to malířské dílo, které stojí v samostatné paralele ke všemu, co u nás od padesátých do osmdesátých let vznikalo. ... Obrazy uspokojovaly Alvovy touhy po monumentální, umělecky autentické realizaci, k jaké při obvyklých architektonických zakázkách nedostal příležitost. Malířská tvorba pomohla umělecky přežít šedesátá léta, v jejichž omezené svobodě celá řada exponovaných umělců sklouzla do dobového dekoru. Malířská tvorba let sedmdesátých je návratem k sobě samotnému, mladistvé sebezpytování padesátých let vystřídala otevřenost a citlivost vůči sobě i vůči krajině. Srůstání s rodnými Polními Chrčicemi je dokumentováno stále volnějším a formálně i barevně jednodušším malířským projevem. Závěrečná objektová tvorba znamená již oproštění od vlastní tělesnosti a ztotožnění s krajinou. Alva Hajn důsledně a všestranně v průběhu svého relativně krátkého života zkoumal možnosti malovaného obrazu, barvy, malířské hmoty, dokázal jich využít, dostat se na hranice a ty překročit. Pečlivě nainstalovaný depozit posledních prací na půdě chrčického statku působil jako dlouhá cesta tunelem, na jehož konci bylo světlo? Anebo barva? |
| PhDr. Pavel Ondračka, výňatek textu z katalogu k výstavě v Pardubicích, 2006 |
| …Celá jeho cesta tak není než o zrození, odchodu, návratu. A o díle, které drží svoje napětí a tajemství – něco mezi hlínou a mraky – i pro ty, kdo jsme Alvu Hajna vlastně nepoznali. |
|
PhDr. Pavel Ondračka, výňatek textu z katalogu k retrospektivní výstavě v Galerii Klatovy/Klenová, 1997 |
| …Když obsáhneme jeho život jedním pohledem, zjistíme, jak obrovská část z ní byla vložena do jeho díla a jak málo do věcí ostatních, třeba do hmotného zajištění sebe či své rodiny. Tuto energii nacházíme více či méně zašifrovanou v celé jeho tvorbě. Je vepsána do vervních tahů jeho malby, do nekonečných variací jednoho motivu, do hořících nánosů barev. V samotném závěru se zjevuje očištěna na samou podstatu. |
|
Mgr. Marcel Fišer, výňatek textu z katalogu k retrospektivní výstavě v Galerii Klatovy/Klenová, 1997 |
| Společným jmenovatelem řady tvůrčích období Alvy Hajna je energie. Je to energie živelná, připomínající erupci. V obrazech a plastikách je otištěno její prudké gesto; někdy, zniterněna se podobá křivce kardiogramu. Eruptivnost není jen ve způsobu práce, je také v jejím množství. Na začátku díla energie kreslila a malovala krajiny či figury, později si vystačila sama se štětcem, nanášejícím barvy ve vrstvách, které plátno stěží uneslo. Potom byly umělé barvy opuštěny a nahrazeny nepoddajnějšími materiály, které byly drsnější a jejich barevnost zemitá. Také štětce už nebyly potřeba – spíš zednická lžíce, kladivo, kleště a samozřejmě ruce. Obrazy ztěžkly a hranice mezi obrazy a plastikami přestala být zřetelná. Energie se už nepotřebovala zdržovat zobrazováním, mohla být jen sama sebou ve svém projevu. Mohla se uvolnit všechna a stále jí bylo dost. Po nemoci bylo skoro všechno jinak, ale energie se znovu přihlásila ke slovu. V černé a bílé zůstávala zase hlavním tématem. Rozskřípané pero často nestačilo zrychlujícímu se rytmu práce. Možná také, že malíř tušil, že nezbývá mnoho času. Dílo Alvy Hajna se uzavřelo a zdá se, že odkazem je zase: energie. To, co zrychluje tep, je nositelem života. |
| Akad. mal. Václav Sokol, text z katalogu výstavy v Litomyšli, 1997 |
| …Celý jeho výtvarný vývoj je vyznačen usilovným a osamělým hledáním vlastní cesty, mimořádnou pracovitostí, která odsouvala vše mimo výtvarnou tvorbu stranou, jednotou života a umění, které pro něj bylo absolutní a zároveň nanejvýš osobní věcí. Je pochopitelné, že při tomto naprostém zesoukromění tvorby, která se pro Alvu Hajna stala v první řadě životní potřebou, a při celkové nepřízni doby, násobené životem mimo centrum, se Hajnovo dílo ocitlo mimo zájem širší obce historiků umění. Řadí se tak k velkým a dlouho přehlíženým zjevům 20. století, kteří právě z osamělého a sveřepého sledování své výtvarné pravdy vytvořili dílo, naplněné autentickými kvalitami, které ale jen ztěžka překonává zapomnění. |
|
Mgr. Marcel Fišer, výňatek textu k chystané výstavě Alvy Hajna v Galerii Klatovy/Klenová, 1996 |
| …Alvovo dílo se zjevně vymyká z priorit, které se v českému umění někdy shledávají – v jeho filozofující obsahovosti, v přítomnosti umělce v každém gestu. Zkrátka, Alvovo dílo dává otázku, jestli nestačí, když umění vypadá, jako kdyby vzniklo a vyrostlo samo z energie, kterou umělec jen po chvíli své existence zprostředkovává. Když umění jen materializuje, co je v zemi, současnosti, historii jistého místa. |
| PhDr. Pavel Ondračka, výňatek z textu Druhý život Alvy Hajna |
| …Své výchozí situace si nevybíráme, rodíme se do nich a život nás deleguje do našich rolí. Ale kus, který předvedeme, je už naším dílem. Řekl bych, že při vší nenápadnosti před námi Alva předvedl mýtus, který si nezadá s mýtem, stvořeným jeho milovanými vzory (v textu zmiňovaný Gogh, J. Prucha, K. Černý, B. Kubišta). Učinil tak s opravdovostí a důsledností, která je dostupná málokomu. Zanechal členité dílo, jehož posouzení nechme povolanějším. Mě zajímá, jak opouštěl postradatelné, jako se z koše balonu odhazuje zátěž. Zátěž námětu, zátěž barvy, zátěž materiálu. Zůstala černá a bílá, aby zhmotnily Alvovo vidění života v jeho svobodě, síle a kráse. |
|
Akad. mal. Václav Sokol, výňatek textu k zahájení výstavy v Galerii Nora v Pardubicích, 1995 |
| …Něco bylo všem obdobím jeho díla společné: malířská náruživost, posedlost tvorbou, která se nakonec stává vším: výrazem i námětem. Práce z posledních let už nepotřebují oporu viděné skutečnosti, jsou samy o sobě otiskem dramatického životního zápasu Alvy Hajna. Napadá mě před nimi věta, kterou ve svých dopisech Van Gogh připisuje Milletovi: „Do umění je nutno vložit celou svou bytost.“ |
|
Akad. mal. Václav Sokol, výňatek textu z katalogu k výstavě v Kramářově galerii v Praze, 1991 |
| …Setkáváme se tedy v díle Alvy Hajna s dílem, které si vynucuje pozornost hloubkou záběru. Skrze výtvarné dílo utváří sám sebe. To je jistě nejvyšší smysl práce. Od diváka vyžaduje to, co není snadné : účast na tom přetváření osobnosti. Upřímnost, s jakou se nabízí dílo Alvy Hajna, však stojí za to. |
|
František Barták, výňatek textu z katalogu výstavy v Pardubicích, 1967 |
| …Alva energií (při tvorbě) nešetřil, byl to jeho svět, ve kterém žil naplno... Pro Alvu často platilo Brancusiho “sochařství se dělá oběma rukama, tak jako láska“. Vždycky se mi zdálo, že Alvova práce souvisí víc, než je obvyklé, s tělem, zvlášť se srdcem. Jako by jeho díla provázel prudší puls. |
|
Václav Sokol, výňatek z textů vzpomínek z katalogu k retrospektivní výstavě v Galerii Klatovy/ Klenová, 1997 |
|
…Alvu jsem vnímal jako člověka do věcí umění zasvěceného, znalého nejen teorie sui genesis, ale v překvapivé šíři i literatury. Tahle duchovní výzbroj byla čímsi příznačná, totiž tím, že nešlo o nahromadění znalostí, ale vždy o prožitek díla, fascinaci de profundis, upřímné nazření tématu a poměření se s ním. Zdůrazňuji-li upřímnost, pak z toho důvodu, že jedině upřímnost je zástupná za jinak nezjistitelnou pravdu. Alvovi bylo cizí impérium lži. K pravdivosti svého díla se dobral svou upřímností. Nejen že nelhal, ale také nikdy nic nepředstíral. K svému životu nepotřeboval umělecký šál ani šáteček do košile, ani rafinovaně pěstěný vous. K pravdivosti díla byla mu zapotřebí lidská obnaženost, být „jenom“ to, čím ve skutečnosti byl, protože jenom tak, soudil, může se dovědět, kdo to vlastně v jeho mysli bydlí. ... Stalo se, že nikdo v hospodě nevěděl, co je s Alvou. Číšník leda řekl „jo, byl tu, vypil kafe a hned vypad“. Když už to trvalo řadu dní, rozhodl jsem se, že Alvu vyhledám. To ještě bydlel v domě Pod sklípky. Domohl jsem se vstupu a bylo mým údělem blaženě žasnout nad novými obrazy. Pravil jsem „Alvíku, to se mně teda líbí!“ Alvík mi dal facku a připojil naučení: „Líbit se ti mohou leda holky.“ Od té doby slovo „líbit“ z teoretických rozprav vylučuji. |
|
Petr Marek Vosáhlo, výňatek z textů vzpomínek z katalogu k retrospektivní výstavě v Galerii Klatovy/ Klenová, 1997 |
| …Zapálil svíčku, nakapal do plechovky a usadil nás na židle. Prostoupil tmou, aby se zjevil s vínem, dřepnul si a podal láhev. Po chvilce, zatímco jsme střídavě pili, obcházel se svíčkou rozměrný desky u protější stěny. Tančil a olizoval matným plamenem bělostný beton v rámech, který se vrstvil jak vyvřelá láva a pukal pod kořeny roksorů a zohýbaných drátů. Právě teď a v tuhle chvíli promluvila sopka. Alva ji prosvěcoval v rozmáchlých gestech a stínem v ní sám sebe promítal… pavouk – stvořitel. |
|
Pavel Šmíd, výňatek z textů vzpomínek z katalogu k retrospektivní výstavě v Galerii Klatovy/ Klenová, 1997 |
|
…Myslím, že tvorba pro něj byla zápasem jeho samotného se sebou, výpovědí, údělem a vyvoleným těžkým břemenem. A snad jen tato nikdy nekončící dřina ho plně uspokojovala, i když ho ničily i velké pochybnosti. Jako táta byl spíš kamarád než autorita, připadal mi jako velký kluk, s kterým byla vždycky legrace. Starost o rodinu byla pro něj druhým břemenem, které už neunesl. Svoboda byla důležitější, a i když toho jistě litoval, myslím, že nedovedl změnit svůj životní směr. Své pochyby jak o práci, tak o svém osobním životě ubíjel zase jen prací. A snad proto mi jeho dílo připadá jako zpověď a současně očistec. |
|
Vladana Hajnová, výňatek z textů vzpomínek z katalogu k retrospektivní výstavě v Galerii Klatovy/ Klenová, 1997 |
| …Od mých patnácti let mě začal brát do filmového klubu a já jsem mohl poznat Tarkovského, Kurosawu, Pasoliniho a spoustu dalších. Vím, co to znamená vidět třeba Stalkera a mít z toho zimnici. Naučil jsem se chápat ruskou kulturu, kterou měl táta moc rád. Nejspíš proto, že ruská duše, která se v ní zrcadlila, mu byla svojí směsicí trpitelství a mesiášství velice blízká. |
|
Martin Hajn, výňatek z textů vzpomínek z katalogu k retrospektivní výstavě v Galerii Klatovy/ Klenová, 1997 |